Slavnostní projev pro Kiliana Kirchgessnera u příležitosti udělení 1. ceny „Johnnyho“ Kleina za německo-české porozumění
Na dnešním 4. slavnostním předávání Ceny „Johnnyho“ Kleina za německo-české porozumění bude již podruhé oceněn 1. cenou novinář Kilian Kirchgessner, který žije v Praze se svou ženou a dvěma dětmi. Dne 24. listopadu 2018 obdržel na stejném místě 1. cenu Ceny „Johnnyho“ Kleina za německo-české porozumění za reportáž „Dědictví“, která byla odvysílána na Deutschlandfunk v pořadu „Tváře Evropy“. Nezávislý novinář, který od roku 2005 přináší reportáže z České republiky a Slovenska, v ní vypráví o „neobvyklých přátelstvích“ mezi vyhnanými Němci a jejich potomky a občany všech generací v České republice. V dnes oceněném příběhu „Přátelské převzetí - Strašil na půdě Němec, který zde kdysi žil?“ Kilian Kirchgessner podivuhodně splétá různé události, aby čtenářům sdělil, že on, který nemá k České republice žádné rodinné vazby, našel svůj novinářský osud v tomto srdci Evropy a nyní se vnímá jako součást rozmanité sítě vztahů mezi Němci a Čechy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Čtenář jeho článku se vydává na cestu časem z Chřibská do Kytlice, dvou měst na české straně Českosaského Švýcarska, která jsou dnes od sebe vzdálena několik kilometrů. Rámcem této cesty časem je koupě rekreačního domu Floriana Kirchgessnera v Chřibské, který dříve patřil komunistickému funkcionáři, ale v němž až do odsunu žili sudetští Němci. Jeho nový český soused ho přivítá větou: „Tady jsou jen tři druhy lidí: Komunisté, Cikáni a Pražáci, nic jiného.“, čímž naráží na osidlovací politiku komunistů v částech země obývaných do vyhnání sudetskými Němci. Právě kvůli „příběhům v příběhu“ stojí příspěvek Kiliana Kirchgessnera za přečtení. Dozvídáme se o Erice, která byla vyhnána z devět kilometrů vzdálené Kittlitz / Kytlice a která se po sametové revoluci ve zralém věku vrátila z Waldkraiburgu do rodného města a navázala hluboké přátelství se současným majitelem domu svých rodičů, mladým podnikatelem Petrem. Dozvídáme se o jejím vyhnání v sedmnácti letech a o tom, že Petr koupil hrob její rodiny na kytlickém hřbitově, „aby nezanikl a aby tam jednou, kdo ví, mohl být sám pohřben“. Erika i Petra o pozemku mluví jako o „mém domě ... a obě věděly, co to znamená“. Autor vypráví o svém setkání s uznávaným českým spisovatelem a nakladatelem Jiřím Padevětem, který na toto téma napsal dvě knihy a obsáhle se věnoval nacistickému okupačnímu režimu po roce 1938, odsunu a stalinskému nacistickému válečnému režimu v Československu do roku 1956. Zatímco jeho kniha o nacistickém teroru sklidila všeobecný potlesk, za knihu o vyhnání sudetských Němců byl silně kritizován, protože neúprosně informuje o mučení, znásilňování a vraždění sudetských Němců a dochází k závěru: „Každý, kdo si přečte obě knihy, uvidí, že násilí nemá žádné národnostní rysy. Existuje jen jeden druh násilí, bez ohledu na to, zda se ho dopouštějí Němci nebo Češi“. Kilian Kirchgessner se domnívá, že Jiří Padevět sehrál klíčovou roli při prolomení tabu kolem vyhnání sudetských Němců v České republice. Jeho knihy se staly „součástí velkého hnutí, v němž se mladí Češi začínají starat o zchátralé německé hroby na starých hřbitovech; město Brno každoročně pořádá vzpomínkový pochod na památku vyhnaných sudetských Němců. Jiří Padevět získal za své knihy cenu Magnesia Litera, nejprestižnější literární ocenění v České republice. Díky němu už vyhnání není tabuizovaným tématem.“ Kilian Kirchgessner ve svém vyprávění nahlíží i za hranice Českosaského Švýcarska a popisuje Českou republiku jako high-tech zemi s příkladnou úrovní digitalizace, která už dávno není prodlouženým pracovním stolem německých a západoevropských firem. Náš autor se mezitím v Křemži dobře zabydlel a užívá si s rodinou idylického Českého Švýcarska. Erika z Kytlice mezitím zemřela, ale on jí ještě stačil vyprávět o koupi svého rekreačního domu v Chřibské. Ihned ho odkázala na svého sudetoněmeckého známého z Chřibské, který by mu „určitě mohl něco říct o minulosti“. Její odkaz však v Chřibské žije dál, také v jejím českém příteli Petrovi a prostřednictvím něj, který by mohl být jejím synem. Ten ví, kdo v jeho domě žil do roku 1945, a chce, ba chce, udržovat duchovní odkaz předchozích sudetoněmeckých majitelů při životě. V závěru příběhu Kilian Kirchgessner vypráví o setkání se svým českým sousedem v Chřibské. „Někdy praskají staré trámy jejího domu a ona si myslí: On tam nahoře na půdě teď straší, ten Němec, co tu kdysi žil. Pak se směje a rukou mává duchům stranou: „Vždyť tady už dlouho žádní Němci nebyli.“ Na to Kilian Kirchgessner odpovídá: „Ale já jsem tady teď.“ A taky se směje. Porota Ceny „Johnnyho“ Kleina 2023 udělila Kilianu Kirchgessnerovi první cenu za povídku „Přátelské převzetí“. Ocenila také jeho soustavnou novinářskou práci o přemosťovací funkci sudetských Němců v česko-německých vztazích. Jako základ solidarity bychom chtěli oceněnému poděkovat také za vedení diskuse při čtení a besedě o knize Thomase Kreutzmanna a Wernera Sonneho „Vina a utrpení“, kterou jsme iniciovali na německém velvyslanectví v Praze.
Slavnostní projev pro Svena Müllera - autora knihy ''Historické hřbitovy v Bezdružicích, Plané a okolí''
Dámy a pánové,
je mi mimořádnou ctí a potěšením, že před vámi dnes mohu stát a vzdát hold dílu člověka, jehož přínos je nejen umělecky působivý, ale také hluboce zasahuje do historie naší sudetoněmecké komunity. Kniha Svena Müllera ''Historické hřbitovy v Bezdružicích, Plané a okolí'' není jen fotografickým projektem, je to dílo, které nás zve k pohledu do minulosti a k vyslechnutí příběhů našich předků.Jako laudátor a mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny si uvědomuji význam tohoto díla pro nás všechny. Fotografická cesta Svena Müllera na historické hřbitovy je více než jen pokusem o systematickou dokumentaci hřbitovů v západních Čechách, je to hluboká cesta do doby našich předků. Každá fotografie, každý náhrobek vypráví příběh lidí, kteří tyto krajiny utvářeli a zanechali nám je takové, jaké je nacházíme dnes. Dílo také zdůrazňuje rozmanitost, která kdysi charakterizovala naši vlast. Kromě hrobů Němců jsou zde také fotografie hřbitovů německy mluvících Židů, jejichž hroby sdílejí stejný osud jako hroby našich předků. Doprovodné texty jsou doplněny českým překladem, aby i dnešní obyvatelé mohli nahlédnout do minulosti své vlasti. Region kolem Bezdružic a Plané, který se po roce 1945 vyznačoval hlubokými změnami, byl vzkříšen objektivem Svena Müllera. Jeho snímky nejsou pouhými dokumenty minulých dnů, ale okny do doby našich předků. Prostřednictvím jeho citlivých fotografií a doprovodných textů se hroby našich předků nejen zviditelňují, ale také nám připomínají, že jejich příběhy žijí dál. Výjimečnost této knihy spočívá nejen ve vizuální estetice fotografií, ale také v kulturní hloubce, kterou zprostředkovává. Svenu Müllerovi se podařilo ukázat nejen kameny a hroby, ale i lidi, kteří za nimi stojí. V každém snímku rezonuje osobní osud. Jako mluvčímu sudetoněmecké národnostní skupiny je mi blízké ocenit práci Svena Müllera 2. cenou letošní Ceny „Johnnyho“ Kleina. Jeho fotografie nejsou jen vzpomínkou na minulost, jsou výzvou pro nás všechny, abychom uchovávali a přenášeli vzpomínky na naše předky. Tato kniha je odkazem, který nám připomíná, že máme ctít své kořeny. Rád bych Svenu Müllerovi poděkoval za jeho obětavost, za úsilí, které do této práce vložil vedle svého zaměstnání na plný úvazek. Kéž je jeho práce inspirací pro nás všechny, abychom přispěli k zachování našeho kulturního bohatství a společně udržovali paměť. Tato kniha je poctou rozmanitosti české, moravské a slezské krajiny, oslavou jejich identity a výzvou nám všem, abychom udržovali plamen paměti.
Mladý badatel a novinář Jonas Lüth získal první cenu v letošním ročníku Ceny Johnnyho Kleina za německo-české porozumění za svůj rozhlasový pořad „Česká republika a její Němci - co nám zbylo?“. Jonas Lüth se narodil v roce 1992 v Hamburku a vyrůstal v německo-české rodině v Hamburku a Berlíně. Od útlého věku byl fascinován německým jazykem a jazykovou a kulturní rozmanitostí Evropy a světa. Po absolvování Droste-Hülshoffova gymnázia v Berlíně studoval na univerzitách v Bayreuthu, Neapoli, Lipsku a Halle. Na univerzitě v Bayreuthu získal bakalářský titul v oboru geografických rozvojových studií a jeden rok studoval arabistiku a islamistiku na univerzitě v Lipsku. Letos zahájil magisterské studium geografie globálních změn na univerzitě v Halle. Jonas Lüth označuje za své mateřské jazyky němčinu a češtinu, hovoří také francouzsky, anglicky, italsky a standardní arabštinou. V rámci studijních exkurzí a pracovních cest procestoval Afriku, Indii a Austrálii. Během studia se angažoval v řadě charitativních organizací. V roce 2020/21 absolvoval šestitýdenní stáž v redakci „Aktuální kultura a politika“ stanice Deutschlandsfunk a od té doby se stal jejím nezávislým rozhlasovým autorem, stejně jako pro BR 24, která vysílala i úryvky dnes oceněného příspěvku. Jonas Lüth je nadšencem pro neustále se měnící jazyky a kultury světa. Za svůj hlavní cíl označuje vnést do žurnalistiky vědecký, tázavý pohled, který se naučil během studia a ve výzkumných projektech. Říká: „Příliš často jsme zaujatí a konstruujeme jinou stranu. Zejména v současné době je však důležité snažit se najít společnou řeč a naslouchat konstruovanému druhému... To bylo bohužel v někdy krutých česko-německých dějinách zanedbáno, a tak musíme stále zametat hromadu rozbitých kousků, které po sobě zanechal nacionalismus, a pracně skládat společné puzzle.“ V hodinovém rozhlasovém pořadu „Česko a jeho Němci - co nám zůstalo?“, který Deutschlandfunk odvysílal 20. prosince 2020 v pořadu „Stunde 1 Labor“, se Jonasi Lüthovi podařilo tuto skládačku německo-české podobnosti mistrně poskládat. Vezme posluchače na „cestu časem“ do svého dětství v obci Václavov, dříve Wenzelsdorf v pohoří Jeseník na severní Moravě, kde jeho prarodiče dlouho vlastnili víkendový dům. V tomto „místě touhy“ trávil vždy prázdniny se svou matkou, která v 80. letech emigrovala z tehdejšího Československa do západního Německa, z Hamburku a později z Berlína, spolu s prarodiči, kteří žili v České republice. Byl také svědkem obnovy hřbitova a narazil na náhrobky německých rodin jako Bauer, Weigl a Pusch. „Jména, která vůbec nezněla česky,“ říká Jonas Lüth. Mimochodem, Václavov/Wenzelsdorf leží jen několik kilometrů od Šumperka/Mährisch-Schönbergu, rodiště Johnnyho Kleina. Ve Václavově/Wenzelsdorfu Jonas Lüth objevuje německo-českou symbiózu Čech, Moravy a sudetského Slezska, je konfrontován s hrůzami německo-českých dějin a od té chvíle přichází věcem na kloub. Pro dnešní oceňovaný rozhlasový pořad se rozhodne vydat na novinářskou výzkumnou cestu napříč Českou republikou a jako průvodce použije cestu vlakem svého dětství a mládí: Z Berlína do Drážďan přes údolí Labe do Aussigu/Ústí nad Labem. Autor zde představuje výstavu „Naši Němci“, která byla právě otevřena v muzeu v Ústí nad Labem a vzbudila velkou pozornost, a podrobně seznamuje s jejím kurátorem, historikem a ředitelem Collegia Bohemicum Petrem Kourou a jeho záměry, který chce touto výstavou nabourat stereotypy, jež se na obou stranách vytvořily v průběhu minulého století. V muzeu se Jonas Lüth setkává také s dokumentaristou Davidem Vondráčkem, který se tématu vyhnání věnuje již 20 let. V Ústí nad Labem navštíví také „most Edvarda Beneše“ přes Labe, kde je nyní umístěna pamětní deska připomínající masakr v Ústí nad Labem, při němž byli v červenci 1945 zavražděni a do Labe svrženi němečtí muži, ženy a děti. Podle Jonase Lütha není tato pamětní deska určena pouze německým návštěvníkům v duchu Petra Koury a Davida Vondráčka, ne, dnešní obyvatelé by ji měli vnímat jako „svou pamětní desku“.
V Praze se Jonas Lüth v kavárně Slavia opět setkává s dokumentaristou Davidem Vondráčkem, který mu vypráví o svém rodném kraji v lázeňském trojúhelníku Mariánské Lázně - Františkovy Lázně - Karlovy Vary, který ho velmi ovlivnil při filmovém hledání stop. Právě německé hřbitovy, z jejichž náhrobků byly postaveny domy, chátrající domy a zaniklé vesnice inspirovaly Davida Vondráčka k natočení filmů o osudech Němců v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku, včetně filmu Töten auf Tschechisch (Zabíjení po česku), který byl uveden do kin v roce 2010 a sklidil překvapivě pozitivní ohlas. Dokumentární film také podnítil Jonase Lütha k hlubšímu zamyšlení nad vlastními německými rodinnými vazbami, které má díky svým dvěma německým babičkám. Autor také seznamuje diváky s filmem Krajina ve stínu režiséra Bohdana Slámy, který vypráví o jihočeské vesnici Tušť. Popisuje reakce mladých českých diváků po promítání tohoto filmu v pražském kině, kteří jsou i prostřednictvím tohoto filmu konfrontováni s poválečnými osudy německého obyvatelstva. Jonas Lüth ve své rozhlasové reportáži představuje také osobnosti mladé české generace, které svou tvorbou přispěly k odstranění tabu kolem vyhnání. Například spisovatelku Kateřinu Tučkovou, jejíž román „Gerta: Němka“ vypráví příběh dospívající dívky s německým otcem a českou matkou v Brně ve 30. a 40. letech. Autorka je jednou ze spoluzakladatelek „Brněnského pochodu smíření“, který v polovině roku 2000 připomíná tzv. brněnský pochod smrti německého obyvatelstva v květnu 1945. Jonas Lüth dává také prostor dnes již známému organizátorovi této působivé každoroční vzpomínkové akce Jaroslavu Ostrčilíkovi, aby se k ní obsáhle vyjádřil. „Smiřujeme se navzájem, ale také s tím, co se tehdy stalo. Myslím, že to společnost hodně přibližuje evropanství,“ říká Jaroslav Ostrčilík. Zároveň se důrazně ohrazuje proti nařčení z historického revizionismu, s nímž se při své práci na usmíření často setkává: „V žádném případě se nesnažíme snižovat nebo relativizovat zločiny nacistů nebo okupace. Naší ambicí je reflektovat obojí: Zločiny nacistické éry i to, co následovalo. Samozřejmě s ambicí, aby se to už nikdy neopakovalo,“ říká Jaroslav Ostrčilík. Cesta Jonase Lütha končí v Olomouci, rodném městě jeho matky, kde se setkává s Michalem Urbanem ze studentské iniciativy Antikomplex, která rozhodujícím způsobem přispěla k vyrovnání se s odsunem Němců v České republice. Nejznámějším projektem Antikomplexu je výstava „Zmizelé Sudety“, která byla mnohokrát vystavena i v Německu. Byl to právě Michal Urban, kdo přišel s myšlenkou přemístit sudetoněmecká památková centra v Německu, kterým hrozilo zrušení, do míst jejich původu v České republice, aby se současní obyvatelé seznámili s bývalými německými obyvateli. Prostřednictvím Michala Urbana se Jonas Lüth setkává s mladým historikem Martinem Hájkem, který mu ukazuje „německé stopy“ v rodném městě své matky v Olomouci. Součástí je i návštěva kulturního centra německé menšiny. Písničkář Jaromír Nohavica napsal již v roce 1996 hru o zničení etnické a kulturní rozmanitosti města Olomouce v letech 1938-1945, která působivě popisuje dobu, kdy zde v míru žily různé národnosti a kultury. Na závěr své „cesty časem“ nás Jonas Lüth zavede do „své malé vesnice“ Václavov/Wenzelsdorf a popíše odsun německého obyvatelstva v roce 1945, kdy zde směla zůstat pouze jednaněmecko-česká rodina. Nově dosídlené obyvatelstvo pocházelo částečně z Karpatské Ukrajiny a hlavně z moravského Valašska. Jeden z obyvatel, jehož rodnou slovenskou vesnici německý wehrmacht při svém ústupu vypálil, už vůči Němcům nechová žádnou zášť a říká: „Nemohu nikoho soudit. Taková je válka. Když se dívám na filmy, říkám si, že na obou stranách bylo něco špatného. Pro Němce to muselo být strašné. Celý život něco budovali a pak si směli jenom připnout 24 kilo na záda a jít. Víte, co to pro ně muselo znamenat?“ Jiná obyvatelka popisuje důvody, proč se ujala iniciativy k obnově hřbitova: „Také jsem obnovila hřbitov. Je tam pohřbena matka mého souseda Radka. Tak mu říkám: Pojď Radečku. My to vyřešíme! Na všechny se zapomnělo. I na všechny Němce. Chudáci! Vždyť to nejsou zvířata.“ Jonasi Lüthovi patří dík za to, že v dnešním oceněném rozhlasovém pořadu vykreslil působivý obraz hluboké konfrontace s osudem německého obyvatelstva v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku v dnešní České republice. Zvláště autentické na tomto obrazu je prolínání autora a jeho rodiny s tímto dílem. Je nejen tvůrcem snímku, ale do jisté míry portrétuje i sám sebe a svou rodinu. A tak nezbývá než souhlasit se závěrem Jonase Lütha: „Jak se domnívám a jak jsem se již zmínil ve svém článku, jsme ve vztahu mezi Němci a Čechy na dobré cestě, akceptujeme rozdíly a budujeme společnou budoucnost.“ Jonas Lüth se svým rozhlasovým pořadem „Česko a jeho Němci - co zůstalo “mimořádně zasloužilo německo-české porozumění a dnes obdržel 1. cenu Ceny Johnnyho Kleina za německo-české porozumění. Jsem si jist, že Johnny Klein jakonovinář a angažovaný sudetoněmecký průkopník německocčeského porozumění bude osobností laureáta a jeho novinářskou prací potěšen. Gratulujeme, milý Jonasi Lüthu!
(Laudatio pro Jonase Lütha u příležitosti udělení 1. ceny Ceny Johnnyho Kleina 2021 za německo-české porozumění Hartmutem Koschykem předsedou správní rady Stiftung Verbundenheit mit den Deutschen im Ausland dne 27. listopadu 2021 v rámci digitální akce na kanálu YouToube Národního shromáždění německých spolků v České republice)
Vážený pane Schumachere
Vážené dámy a pánové,
je mi ctí, že dnes mohu ocenit držitele 2. ceny pana Christopha
Schumachera a jeho film „Cesta proti zapomnění“.
Váš příspěvek, vážený pane Schumachere, přesvědčil ve všech kategoriích
hodnocení, protože rozšiřuje vzájemné poznání Němců a Čechů, zohledňuje
také přemosťovací funkci německé menšiny v České republice - např.
prostřednictvím příspěvku pana Martina Dzingela, předsedy Národního
shromáždění německých spolků v České republice -, příspěvek je fundovaný
a pečlivě prozkoumaný a téma je sděleno živě, inovativně a srozumitelně
s jasným poselstvím.
Než se však budu filmu věnovat podrobněji, pár slov o vás, pane
Schumachere:
Nyní je vám 45 let, po vojenské službě jste studoval v Bonnu. Jako
státem uznávaný odborník v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb
jste od založení sdružení „Tüpfelhausen - Das Familienportal e.V.“ v
roce 2011 předsedou jeho správní rady.
O jakou organizaci se jedná? Jedná se o státem uznávanou, neziskovou,
nezávislou organizaci pro péči o mládež, která je známá po celém
Německu. Kromě práce s mládeží v rezidenčním prostředí v domovské čtvrti
v západní části Lipska se organizace věnuje zejména mezinárodní práci s
dětmi a mládeží, včetně „Mezinárodního, mezikulturního festivalu
fotbalových setkání“ (IFBF), který byl oceněn cenou Julia Hirsche
Německého fotbalového svazu.
Vše začalo, když pan Schumacher spolu s několika dalšími vedl kampaň za
to, aby město Lipsko pamatovalo na starý židovský fotbalový klub Bar
Kochba Leipzig, sportovní klub s 1600 členy, který byl v roce 1939
zničen nacisty a vyvlastněn.
Z této iniciativy vzešly také aktivity v oblasti trilaterálních a
multilaterálních setkání mládeže se zaměřením na Izrael a Českou
republiku.
Na české straně se jich zúčastnili např.
• Židovský sportovní klub Hakoach Praha DFC Praha
• romský fotbalový projekt Mongaguá v Ústí a Ostravě a
• Středisko mládeže Blansko.
S více než 400 účastníky a více než 6 000 návštěvníky byl IFBF v roce
2021 největší mezinárodní akcí pro mládež ve východním Německu. Všichni
si umíme představit, jaký organizační zázrak se spolku každoročně
podaří, aby se tato akce mohla uskutečnit.
Z filmu, o kterém budu za chvíli hovořit, je zřejmé, že tato chvályhodná
práce je víc než jen organizace fotbalového turnaje.
Dokumentární film „Cesta proti zapomnění“ připomíná 100. výročí založení
židovského sportovního klubu z Lipska „SK Bar Kochba“.
V roce 2020 je tomu přesně 100 let, co dva lipští bratři Leopold a Max
Bartfeldovi založili spolu s dalšími židovskými sportovci sportovní
klub. Oba byli aktivními fotbalisty, Max Bartfeld byl také úspěšným
atletem a desetibojařem. Historie klubu skončila v roce 1939: byl
násilně rozpuštěn a většina jeho členů nepřežila nacistický režim. Leo
Bartfeld zemřel v únoru 1945 v důsledku pochodu smrti z koncentračního
tábora Osvětim.
Násilné rozpuštění klubu znamenalo také nenávratnou ztrátu části lipské
a německé sportovní kultury.
Před několika lety však byla vzpomínka na SK Bar Kochba oživena. Lipský
spolek Tüpfelhausen e.V. uspořádal fotbalové zápasy s fotbalovými týmy z
Německa, České republiky, Polska a Izraele.
Fotbalem proti zapomnění - tak by se dala popsat tato aktivita.
Dokumentární film „Cesta proti zapomnění“, založený na tématu fotbalu,
který může být a byl tak snadno instrumentalizován pro nacionalismus a
antagonismus, záměrně upozorňuje na řadu mimořádně bolestných
historických momentů. Mimo jiné připomíná někdejší úzké sepětí s
židovským životem, a to i na poli sportu, které bylo brutálně vyhlazeno.
Film má dvě hlavní zaměření: Na jedné straně jde o usmíření v zájmu
mírové Evropy a na straně druhé o minulost s výhledem do budoucnosti.
Počínaje lokacemi v Německu, České republice (Praha, Ústí nad Labem a
Ostrava), Kanadě, USA, Izraeli a zpět dává film hlas nejen těm, kteří
přežili holocaust, ale také lidem, kteří prostřednictvím sportovních
aktivit a občanských projektů usilují o usmíření, o to, aby lidé různého
původu, vyznání a kultur žili společně, proti diskriminaci a zapomínání
- a připomíná, že se hrůza nesmí nikdy opakovat.
Film tak úspěšně končí nadějně - aniž by pominul současné problémy, jako
je oživení antisemitismu a rostoucí rasismus: Sport spojuje lidi, fotbal
mluví univerzálním jazykem, spíše spojuje než rozděluje, sport podporuje
soužití než rozdělení, povzbuzuje lidi, aby se navzájem poznávali a
rozuměli si, a to i přes hranice států - a to je důležité zejména pro
mladé lidi.
Film, který měl premiéru 2. července 2021 v Lipsku, je vzpomínkovou
akcí, která lidi spojuje - cestou proti zapomnění!
Naplňuje záměr Ceny Johnnyho Kleina rozšířit znalosti Němců a Čechů o
sobě navzájem, podpořit vzájemné porozumění v Evropě a uctít
přemosťovací funkci německé menšiny v České republice.
A právě proto Vám, pane Schumachere, byla dnes udělena Cena Johnnyho
Kleina. Rád bych Vám jménem celé poroty poblahopřál!
(pochvalný projev pro Christopha Schumachera (Tüpfelhausen e.V.) u
příležitosti udělení 2. ceny Ceny Johnnyho Kleina 2021 za německo-české
porozumění generální tajemnicí Sudetoněmecké rady a předsedkyní
Spolkového shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu Christou Naaß dne
27. listopadu 2021 v rámci digitální akce na kanálu YouTube Národního
shromáždění německých spolků v České republice)
''Návrat domů do Kupferbergu''
Slavnostní projev Martina H. Dzingela- Landesversammlung
„Ó Krušné hory, jak jste krásné,
S tvými lesy, tvými loukami, Bargu na Tolu,
V zimě bílá, v létě zelená.
Ó Krušné hory, jak jste krásné!‘‘
Tento text Antona Günthera se mi okamžitě vybavil, když jsem si jako
člen poroty přečetl předložený příspěvek pana Olivera Hacha s názvem
„Návrat domů do Kupferbergu“. Samozřejmě jsem v té době nevěděl, že na
letošním slavnostním předávání cen „Johnny“ Klein obsadí třetí místo. Ke
Krušným horám mám osobní vztah, protože mi ta oblast, místa a také lidé
tolik připomínají mou vlast, Jeseníky.
Jako zástupce Národního shromáždění německých spolků v ČR, které toto
předávání cen spolupořádá, mi je proto zvláštní ctí přednést pochvalnou
řeč pro pana Olivera Hacha.
Oliver Hach se narodil 28. září 1972 ve Freibergu v Sasku. Při studiích
slavistiky, politologie a komunikační vědy v Drážďanech, Münsteru a
Záhřebu získal první novinářské zkušenosti jako autor na volné noze. V
roce 1999/2000 absolvoval stáž v chemnitzském deníku „Freie Presse“. Od
té doby pracoval na různých redakčních pozicích ve „Freie Presse“, v
současnosti jako zástupce vedoucího výzkumného oddělení v Chemnitz. Z
pracovních i soukromých důvodů často jezdí do sasko-českého pohraničí a
věnuje se tomuto regionu a jeho vzrušující historii. Vždy hraje roli
německá minulost dnešních českých měst. V roce 2019 získal pan Hach
Německo-českou novinářskou cenu za sérii článků k 50 letům Pražského
jara. Oliver Hach žije se svou českou partnerkou v Muldě u Freibergu.
Váš příspěvek, pane Hachu, ukazuje historii a životní příběh
prostřednictvím vůdčí osobnosti, rodáka z Měděnce, Edmunta Wohlraba.
Denně přicházím do styku s lidmi, zejména mladšími, kteří se jen těžko
smiřují s tím, že Němci žili v Čechách, na Moravě a ve Slezsku po
staletí a přivedli svou vlast k hospodářskému a kulturnímu rozkvětu. Z
Vašeho příspěvku lze jednoznačně odvodit souvislou historii bývalého
německého města a dnes převážně českého Měděnce. Váš příspěvek
představuje nejen historii místa a osudy lidí, kteří jsou příkladní pro
celou německou sídelní oblast, ale přispívá i k vzájemnému porozumění a
smíření. Dokládá to mimo jiné následující výrok ve vašem článku: „Za
všechno mohla válka,“ říká český obyvatel dnešního Měděnce. "Jak dobré
by to bylo," pokračuje, kdyby lidé jako Edmunt Wohlrab mohli zůstat."
V duchu objektivního zpravodajství o tom, co bylo, co je a co může být,
v duchu porozumění a novinářské usmiřovací práce Vám, pane Olivere
Hachu, blahopřeji k dnešní novinářské ceně „Johnny“ Klein!
(Poklona pro Olivera Hacha u příležitosti udělení 3. ceny Johnny Klein
Prize 2021 za německo-české porozumění Martinem Herbertem Dzingelem,
předsedou Národního shromáždění německých spolků v ČR, dne 27. listopadu
2021 v rámci digitální akce na YouTube kanálu Národního shromáždění
německých spolků v ČR)
Jako zástupce Sudetoněmecké nadace, která se podílí na udělování cen,
mám tu zvláštní čest přednést pochvalnou řeč pro pana Jürgena Osterhage.
Sudetoněmecká nadace již téměř padesát let finančně podporuje široké
kulturní dílo sudetských Němců. Od roku 1989 přibylo nespočet
sudetoněmecko-českých přeshraničních projektů, z nichž často na obecní
úrovni vyrostla partnerství mezi sudetoněmeckými a českými občany - tedy
bývalými i současnými obyvateli obce.
Pan Osterhage, narozený v roce 1955 v Detmoldu, od roku 2015 působí jako
zpravodaj ARD pro Českou republiku a Slovensko. Po čtyřech letech na
pozici manažera studia v Praze zahájí koncem letošního roku novou
kapitolu na volné noze v mediální branži. Jsme proto o to více rádi, že
vám, pane Osterhage, můžeme dnes udělit cenu Johnnyho Kleina, protože
jste neúnavně pracoval na německo-českém porozumění. Váš příspěvek
„Domov s překážkami – Německá menšina v ČR“, který je stále dostupný v
ARD Mediathek, ilustruje v neposlední řadě váš velký zájem o zájmy
německé menšiny v ČR. Vždy berete v potaz hledisko „usmíření“, protože
jak řekl jeden z protagonistů, s nimiž jste dělali rozhovor: „Jde nám o
usmíření, abychom tu mohli žít všichni společně.“
Váš příspěvek, pane Osterhage, je o lidech, kteří mají český pas, mluví
českým jazykem, mají kořeny a svou vlast v České republice, ale přesto
se jako Češi nevidí, nebo se nevidí pouze jako Češi.
Při posledním sčítání lidu se k německé menšině přihlásilo kolem 20 000
českých občanů. To je jen zlomek z přibližně tří milionů Němců, kteří
před 2. světovou válkou žili na dnešním území České republiky. Vaše
cesta, pane Osterhage, kdysi kolem České republiky, od Českého lesa přes
Egerland, Orlické hory a Krkonoše, do Hultschin Country a dále na jižní
Moravu až do Brna, se dívá na Němce, kteří zůstali v České republice.
Klade si otázku, jak se dnes Češi dívají na „své Němce“ a jak s jejich
dědictvím nakládá německá menšina v historických zemích Koruny české.
Jak žije, co ji spojuje?
Bez politických změn v letech 1989/90 by německá menšina v České
republice mohla být zapomenuta a její dědictví odsouzeno k zániku. Od
pádu Berlínské zdi se však menšiny a většina k sobě mohou volně
přibližovat. Staré obavy a tlaky na asimilaci mizí. Mladší české
generace stále častěji objevují dějiny Němců ve svém regionu jako dějiny
vlastní vlasti, ba co víc: jako součást své vlastní historie a identity.
Váš příspěvek, pane Osterhage, tento vývoj krásně ilustruje.
Pan Osterhage má k této zemi také mnoho osobních vazeb, protože jeho
bratr Wolf-Dietrich zde prožil část svého dětství a jeho dvě sestry
Bärbel a Heide se narodily v české metropoli Praze. Zvláštní vztah k
Čechám si pan Osterhage vytvořil také prostřednictvím příběhů svých
rodičů, kteří kdysi uprchli z Československa. Jeho otec August, narozený
v roce 1904 ve Vestfálsku, byl jako mladý muž od rodiny přeložen jako
stavební inženýr a zaměstnanec dělnické služby nejprve v roce 1938 do
Jägerndorfu ve Slezsku a poté v roce 1939 do Prahy. Na konci roku 1944
jeho matka uprchla zpět do Vestfálska se svými třemi dětmi a dvěma
kufry. Otec šel v roce 1945 pěšky. O deset let později se narodil Jürgen
Osterhage, když – jak sám říká – „bylo nám zase líp“. Po celé mládí mu
podle jeho vlastních slov „v uších znělo mnoho vyprávění jeho rodičů o
báječném čase v Praze“. Pan Osterhage se stejně jako kdysi jeho rodiče
cítil v Praze i v České republice vždy mimořádně dobře. Říká: "Prahu a
Českou republiku jsem si velmi oblíbil. Nádherná země. A jak je ukázáno
v mém filmu: Je to o SMÍŘENÍ." Velkým slovem je usmíření, což ilustruje
jeho zpráva ARD, ke které se vyjádřila řada současných svědků.
Nyní na konci své stálé profesionální kariéry v České republice přebírá
pan Osterhage Cenu Johnnyho Kleina. Cena Johnnyho Kleina je také uznáním
jeho 40leté profesionální kariéry. Zůstane však s námi jako
„velvyslanec“ německo-českých vztahů a přátelství.
Pane Osterhage, porota vám srdečně blahopřeje k zisku Ceny Johnnyho
Kleina 2018!
Je mi velkým potěšením představit vám jednoho z prvních dvou vítězů Ceny
Johnnyho Kleina. Stejně jako jmenovec této ceny je Kilian Kirchgeßner
vášnivým novinářem, který zasvětil svůj život odhalování těch aspektů
našeho světa, které by jinak zůstaly široké veřejnosti skryty.
Kilian Kirchgeßner studoval na Univerzitě Ludwiga Maxmiliána v Mnichově,
Univerzitě Karlově v Praze a absolvoval školení na Německé novinářské
škole v Mnichově.
Od roku 2005 reportoval z České republiky a Slovenska pro četné
rozhlasové pořady ARD, včetně Deutschlandfunk, WDR a Deutschlandradio
Kultur. Píše pro Tagesspiegel, brand eins, Geo Saison a mnoho dalších
tištěných médií.
Za svou práci obdržel řadu ocenění, včetně ceny Axela Springera, ceny
Evropské unie pro mladé novináře a německo-české novinářské ceny (2016 a
2017). Kilian Kirchgeßner je také členem představenstva celosvětové sítě
korespondentů Weltreporter.
Ve svých reportážích řeší hádanky, jak píše na svém webu, jako „proč se
Češi spoléhají na jadernou energii, proč vláda posílá divadelní soubor
přes slovenská romská ghetta a proč bavorští řemeslníci nyní tak horlivě
prodávají své výrobky českým zákazníkům“. Podle vlastního vyprávění
slavil „ranní mši před východem slunce s posledními českými mnichy
premonstrátského řádu z opatství Teplá, zašel si do pražské hospody s
husitským kardinálem Lafkem na vepřové koleno a plzeňské pivo,
diskutoval o rock’n’rollových hitech s Karlem Gottem a na průzkumu na
Slovensku ho probudily první sluneční paprsky v nočním vlaku v Tatrách.
V loňském roce Kilian Kirchgeßner poprvé navštívil Mährisch Schönberg /
Šumperk kvůli reportáži na téma „Charta 77“ na Deutschlandfunk. Kilian
Kirchgeßner říká: „Vyzpovídal jsem ženu, která podepsala ‚Chartu 77‘ ve
velmi mladém věku – a neodvolala ji, ani když jí státní bezpečnost
pohrozila odebráním dcery. Působivé setkání, které pro mě bude vždy
spojené s městem Mährisch Schönberg / Šumperk.“
Kilian Kirchgeßner se podle vlastních slov nejraději zabývá tématy,
která leží mimo aktuální dění: „Témata, do kterých se můžete skutečně
ponořit s delší dobou výzkumu a která německému čtenáři nebo posluchači
poskytnou základní informace, které nezíská pouhými zprávami o současné
politice,“ jsou slova Kiliana Kirchgeßnera.
Jeho reportáž „Dědictví“, která je dnes oceněna, je toho působivým
příkladem. Sám o tom říká: „S mnoha protagonisty jsem byl dlouhou dobu
na cestách, jezdil s nimi do někdy odlehlých koutů země a měl čas na
dlouhé rozhovory – a to je bohužel něco, co v rychlém zpravodajství
často nezůstane. Ale to je přesně to, co umožňuje psát atmosféricky
hutné reportáže, které skutečně zavedou čtenáře/posluchače na místo
dění!“
Rozhlasový příspěvek Kiliana Kirchgeßnera „Dědictví“ byl vysílán na
Deutschlandfunk v pořadu „Tváře Evropy“. Za tento příspěvek mu bude
podle jednomyslného názoru poroty udělena první cena letošního ročníku
Ceny Johnnyho Kleina spolu s televizním příspěvkem „Domov s překážkami –
Německá menšina v ČR“ od Jürgena Osterhage. „Dědictví“ není o vysoké
politice, ani o událostech globálního významu, ani o napětí mezi velkými
národy. Naopak, těžiště zprávy je omezeno na „neobvyklá přátelství“ mezi
německými vyhnanci a jejich potomky a Čechy.
Vysídlenci byli dlouhou dobu obětí klišé: V Česku byli sudetští Němci
vnímáni jako nebezpeční revanšisté, kteří chtějí jen zpět svou půdu. V
Německu je mnozí vnímali jako krojový soubor uvízlý v minulosti.
Rozhlasová reportáž Kiliana Kirchgeßnera působivým způsobem ukazuje, že
mezi sudetskými Němci, jejich potomky a občany všech generací se v České
republice vytvořila síť sousedských a často přátelských vztahů, která
umožňuje rozkvět celých regionů. Poslední pamětníci vyhnání pomáhají
udržovat vesnice v jejich domovině předků a oživovat staré tradice.
Příspěvek Kiliana Kirchgeßnera jasně ukázal, že vysídlené osoby a jejich
potomci se často stávají vyslanci vzájemného porozumění – cesta, která
na obou stranách vyžadovala mnoho desetiletí trpělivosti a vytrvalosti.
Kilian Kirchgeßner říká: „Náhodou jsem narazil na protagonisty, kteří na
mě hluboce zapůsobili: paní, která se pravidelně vrací do svého rodiště
a nyní se spřátelila s mnohem mladším mužem, který nyní žije v jejím
domě. A jak se těm dvěma podaří společně vybudovat něco, co by bez
tohoto přátelství neexistovalo: knihy, místní historické spisy a nakazit
své sousedy touto kuriozitou. A pak jsem trochu pátral, abych našel
další příklady – a bylo jich mnoho. Například bývalý manažer, který svůj
důchod zcela zasvětí usmíření, protože dojmy z dětství ho stále
pronásledují. Nalézám tyto působivé příklady – a pozoruhodné aspekty
často negativní debaty o vlasti v Německu.“
A pokračuje: „Nejvíc na mě zapůsobilo zjištění, že dvě strany, které se
léta zdály nesmiřitelné, často táhnou za jeden provaz: Češi se najednou
zajímají o minulost místa, které formovala německá menšina, sudetští
Němci, protože si uvědomují, že bez těchto kořenů to místo postrádá
duši. A Němci, s nimiž se dlouho zacházelo nepřátelsky, se do toho
pouštějí bez jakýchkoli často předpokládaných revanšistických myšlenek –
protože cítí zodpovědnost za svou vlast, ať už tam žijí nyní, nebo ji
dávno opustili.“
Zprávy jako „Dědictví“ od Kiliana Kirchgeßnera demonstrují léčivou sílu
smíření prostřednictvím setkání a porozumění a zároveň ilustrují
důležitost domova, identity a víry, zejména pro ty, kteří byli
vysídleni. Tyto tři hodnoty dohromady tvoří harmonickou triádu; Pokud
jeden z těchto tónů chybí, zvuky už spolu neznějí harmonicky.
Vážený pane Kirchgeßnere! Jménem zakladatelů Ceny Johnnyho Kleina za
německo-české porozumění a jménem poroty bych vám chtěl velmi poděkovat,
že jste prostřednictvím své rozhlasové reportáže „Dědictví“ široké
veřejnosti sdělili sílu setkání a dialogu pro porozumění a usmíření,
včetně „neobvyklých přátelství“ mezi německými vyhnanci, jejich potomky
a našimi českými sousedy.
Všichni závisíme na vzorech, které nás povzbuzují k mezinárodnímu
porozumění a které nám ukazují cestu, jak toho dosáhnout. Velký dopad
zde měl zejména její novinářský přínos. Naše poděkování proto vede k
srdečné prosbě: jako novináři prosím zůstaňte ve spojení s tímto tématem
a řekněte nám více o angažovaných spoluobčanech, kteří v sobě nesou dar
spojení se dvěma kulturami a mohou nás tak sblížit.
Vážený pane Kirchgeßnere, svým vysíláním „Dědictví“ naplňujete i část
odkazu jmenovce ceny, která se vám dnes uděluje. Jsem si jist, že
Johnnyho Kleina vaše novinářská práce v oblasti, která mu byla blízká
jako moravského rodáka ze Schönbergu, německo-českého stavitele mostů,
vyznávajícího křesťana a vášnivého Evropana, byla blízká!
Jménem své rodiny bych ráda poděkovala našemu příteli Hartmutu
Koschykovi, iniciátorovi a spiritus rektorovi této ceny. Ráda bych
poděkovala partnerům projektu, německému velvyslanectví v Praze a Dr.
Nadaci Kurta Linstera za podporu a děkuji mnoha pomocníkům z Ústavu pro
zahraniční vztahy a Národního shromáždění německých spolků v ČR za
organizaci a zvláště děkuji městu Šumperk, milovanému rodnému městu mého
otce.
Dárcem této 3. ceny, ceny za rozvoj mladých talentů, je Sdružení pro
německé kulturní vztahy v zahraničí, jehož otec byl řadu let předsedou
představenstva a jehož jsem byl donedávna místopředsedou představenstva.
Spolek pro německé kulturní styky v zahraničí, založený v roce 1881, se
považuje za kulturního prostředníka, most mezi Němci žijícími po celém
světě a jejich vlastí. Je kontaktním místem pro 14 milionů Němců
žijících v zahraničí, kteří se hlásí ke své německé kultuře a mateřskému
jazyku.
„Vše se dá formulovat, hlavně pravda,“ bylo přesvědčení mého otce Hanse
„Johnny“ Kleina, bylo jeho porozumění psanému a mluvenému slovu
měřítkem, kterým poměřoval především sebe, ale i ostatní. V porovnání s
touto laťkou si 33letá Lucie Römer zaslouží toto ocenění mladého talentu
za německo-české porozumění. Píše a píše do mezinárodních médií, věnuje
se menšinám a v současnosti dokončuje doktorát na Univerzitě Karlově v
Praze. Žije v Praze, dlouho žila v Německu a mluví plynně německy.
Lucie Römer ve svém oceňovaném článku s názvem „Lepší než zírat do
mobilu“ barvitě popisuje, jak a proč česká podnikatelka Renata Hergetová
šest let renovovala německý hřbitov ve Všemilech neboli Schemmel v
severních Čechách s 20 stejně smýšlejícími Čechy, z nichž nikdo neměl
německé kořeny, a restaurovala přitom kolem stovky hrobů. V souladu se
specifikacemi ve výzvě pro tuto cenu pro mladé talenty ukazuje tento
článek, který byl publikován v různých časopisech v češtině a němčině,
způsob, jak přispět k zachování dědictví Němců v Čechách a na Moravě.
Zabývá se také problémem německých hřbitovů v Česku, z nichž většina
navzdory mezinárodním dohodám chátrala. A referuje o smířlivém gestu
hrstky Čechů, kteří léta obětovali svůj volný čas obnově zchátralého
německého hřbitova.
Cituji z článku Lucie Römerové:
„Slunce zapadá nad Všemilami a oheň na hřbitově pomalu dohasíná.
Hrobníci (jak Renata Hergetová své pomocníky ironicky nazývá) vypadají
spokojeně. A to nejen kvůli práci, kterou dnes odvedli. „Tyto akce mi
vrátily naději, že tady v Sudetech žijí lidé, kteří mají chuť řešit věci
za vlastním prahem,“ říká Hergetová. Ostatní přikývnou. "Vnímal jsem to
jako skvělé místo pro podnikání." Dnes si všimne věcí, kterých si dříve
nevšimla. „Tady je kaple, tam kříž – to ve mně vyvolává otázky. Čím víc
to poznávám, tím víc mi to roste,“ říká Hergetová v kouři hořícího,
vyklizeného podrostu mezi hrdě vztyčenými náhrobky.“
Tak končí zpráva Lucie Römerové, ve které – věrná otcově zásadě –
formuluje především německo-českou pravdu.
Gratuluji
Steffen Neumann (*1969) studoval bohemistiku, rusistiku a protestantskou
teologii v Halle/S., Praze a Berlíně. Od roku 2008 je stálým českým
zpravodajem deníků Sächsische Zeitung a Freie Presse. Publikuje také v
Landesecho a dalších německých denících a časopisech. V roce 2003
založil podnikatelský portál novost.info. Kromě práce novináře v tisku
působí Steffen Neumann také jako moderátor, řečník a překladatel. Je
členem novinářské sítě n-ost a Německé asociace pro východoevropská
studia. Steffen Neumann žije v Děčíně a Drážďanech a má dvě děti.
Andreas Wiedemann (*1970) vystudoval moderní a soudobé dějiny,
východoevropské dějiny a mediální studia v Düsseldorfu. Jeho disertační
práce „Pojďte s námi budovat pohraničí!“ o přesídlení bývalých
sudetských území vyšla v roce 2007 v němčině a v roce 2016 v češtině.
Andreas Wiedemann pracoval dva roky na vědeckém edičním projektu o
vyhnání a přesídlení v poválečném Československu a rok působil jako
redaktor německojazyčných zahraničních pořadů Českého rozhlasu (Radio
Praha). Od roku 2007 působí jako tiskový mluvčí na rakouském
velvyslanectví v Praze. Andreas Wiedemann žije v Praze, je ženatý a má
dva syny.
Tomáš Lindner (*1981) vystudoval politologii v Praze a Konstanzi. Po
ukončení studia žil v jižní Africe a na Islandu, kde pracoval pro
nevládní organizace a jako novinář na volné noze. Od roku 2008 je
reportérem týdeníku Respekt, kde píše reportáže z Německa, Afriky a
arabských zemí. V současné době je vedoucím zahraniční redakce. Za sérii
článků „Uprchlíci 2015: Německá inspirace“ získal cenu „Solution
Journalism“ udělovanou Nadací Open Society Fond. Tomáš Lindner žije v
Praze.
